O mojí mamince se už napsalo pár knížek, vyšlo několik článků v tisku a natočil se dokument. Někdy za mnou autoři přišli, ale mnozí, zvlášť ti ,,od novin“, se ani nenamáhali. Opisovali. Většinou z filmu, kde jsem o mámě vyprávěla. A ač se Markovi Boudovi dokument povedl, opisovači vytrhávali věty z kontextu a kazili tak, co mohli. Stačí přece vynechat slovo, změnit interpunkci a všechno přestane být pravda.

Že se na ně zlobím? Ale vůbec ne. Oni při tom nebyli. Oni s mojí maminkou nechodili nakupovat, nevařili, nehádali se a neobjímali se. Nevyprávěli si dlouho do noci, nestonali, neplakali a nesmáli se. Oni nepotkali všechny ty lidi, co prošli naším životem. Jejím i mým. Protože my dvě jsme byly svoje holky. V dobrém i zlém. Až do konce.

Vím, že mámě něco dlužím. Chci ten dluh splatit. Chci vyprávět o setkávání. O setkávání s lidmi, kteří nás poznamenali. Byli s námi roky nebo jen okamžik. Přesto jsou nezapomenutelní. Vnesli do našeho času na tomhle světě světlo nebo tmu, smích nebo slzy, nebo obojí. Ti lidé zanechali stopu v mé mysli, v mém srdci, protože si je spojuju s maminkou. Bez ní bych je nikdy nepoznala.

Že jste chtěli slyšet o Ireně Kačírkové a já vás vůbec nezajímám? Chápu, ale beze mě to nepůjde. Byla jsem u toho. U setkávání i míjení.
Máma a já. My dvě a někdo třetí. Přišel, aby nás potěšil, obdaroval nebo rozdělil. Dal nám lásku nebo bolest. Odešel a my jsme zůstaly. Spolu. Dodnes.